Martina Viktorie Voborníková Kopecká propojuje dva světy, které se často jen obtížně potkávají – duchovní službu farářky a práci terapeutky. Právě v této dvojí perspektivě hledá rovnováhu mezi péčí o druhé a ochranou vlastních hranic. Mezi vírou, která poskytuje oporu, a terapií, která jde do hloubky lidského prožívání. V rozhovoru pro Nevyhasni jsme si povídaly o tempu dnešní společnosti, o vyhoření jako signálu těla i duše, ale o otázce “Proč já?“, která nás obě provází v profesi i osobním životě.
Jak se do duševního zdraví promítá rychlé tempo dnešní společnosti?
Velmi konkrétně. Vidím to každý den, ať už sedím na židli farářky nebo terapeutky. Lidé přicházejí vyčerpaní, ale zároveň neschopní se zastavit, protože zastavení se začalo rovnat selhání. Zastavení také mnohé vyleká, protože je jiné, než čekali, nevypadá jako instagramové fotky báječných dovolených. Ztratili jsme schopnost být chvíli v nejistotě a v tichu, neumíme se nudit, potřebujeme neustále nové podněty, zábavu, akci. A přitom právě ticho a určitá nejistota jsou prostorem, kde se odehrává jak duchovní život, tak i terapeutická proměna. Na všem se dá pracovat, ale zároveň je v dnešní době dobré si nevytvářet zbytečné další a další úkoly. Dobrým začátkem může být to, že se na chvíli zbavíme mobilů a jiných displejů a vrátíme se ke knihám a procházkám offline.
Kdy víra stačí a kdy je nezbytné vyhledat odbornou terapeutickou pomoc?
Víra je obrovský zdroj – smysl, komunita, přesah. Ale víra sama o sobě nedokáže zpracovat trauma, nevyléčí depresi a docházka do kostela nenahradí bezpečný terapeutický vztah, ve kterém člověk může sáhnout na věci, na které sám nedosáhne. Duchovní život (a teď si každý z nás dosadí, co si pod tím představuje jako způsob, který je vyhovující) nám pomáhá najít úlevu, když je to potřeba a zároveň zabrat, když přijde čas cvičit se v disciplíně. Liturgický rok, tedy církevní rok, neboli koloběh dění v přírodě, nás učí trpělivosti ale i aktivitě, všechno má svůj čas. Jak duchovní život, tak terapie mají v našem životě své místo. Nemusí spolu bojovat, ale jedno druhé může podpořit.
Jak tedy rozlišujete mezi zpovědí a terapií?
Zpověď je svátostný, duchovní a liturgický akt – odevzdání, přijetí Božího odpuštění, a uvolnění tíhy. Je to opakovaný moment milosti, který bude dávat smysl člověku, který žije aktivně s církví a rozumí tomu, co je to v duchovním slova smyslu pokání. Terapie je dlouhodobý dialog, který pracujeme jinými metodami, než které se užívají v pastorační péči a ve kterém se vracíme mimo jiné k vzorcům, rodinným systémům, tělesné paměti. Pracuji s rodinami, což obnáší někdy setkání s párem rodičů, s rozvedenými rodiči a jejich novými partnery, někdy dokonce zveme i babičku a dědu a jindy naopak rodiče posedí v čekárně a já hovořím s dětmi. Je to metoda, kterou jsem se naučila v Liberci* a z vědomostí jsem mnohdy profitovala i jako farářka. Tyto dvě roviny se mohou krásně doplňovat, ale nesmí se zaměňovat.
*Martina Viktorie Kopecká tu absolvovala výcvik v rodinné terapii psychosomatických poruch (pozn. red.)
Kde je hranice mezi zdravým sdílením a performativní zranitelností?
Zdravé sdílení otevírá prostor, bourá stud, propojuje, může sloužit i druhým. Performativnízranitelnost ale slouží zejména mluvčímu – přináší úlevu, pozornost, uznání, za cenu toho, že příjemce se stává divákem cizího zpracování. Píšu ve svých knihách i na blogu o vlastním životě, otevřeně jsem psala a mluvila o svém coming outu, o duchovních prožitcích, o svém váhání, zdali jsem dost, a u sdílení se často ptám: Pro koho to píšu teď? Může moje zkušenost pomoci druhým anebo bych teď spíš měla sedět v terapeutickém křesle a sdílet své myšlenky s terapeutem nebo supervizorem? V ledasčem mi v životě pomohlo vracet se k pokoře. Zas a znova.
V životě často narážím na niterní otázku Proč já? Jak s ní pracujete vy?
To je moc zajímavá otázka, kterou mi přicházela na mysl, když jsem se procházela procesem přípravy ke kněžskému svěcení. Proč zrovna já bych měla jít do služby? Zvládnu to? Není to moc velké sousto? A přitom jsem vnitřně cítila, že tohle je v danou chvíli ta jediná možná cesta. Pak když jsem byla oslovena do projektu, který se vysílá v živém přenosu a týká se tématu, který vůbec nesouvisí s kněžskou službou, zase přišlo to Proč já?. A tak dál. Často v životě přichází otázka Proč já?, ale nikdy ne s pocitem, že jsem oběť, spíš s ocáskem impostor syndromu. Co když se provalí, že to nezvládám, že toho dost nevím a neumím? „Proč já? je legitimní otázka, je to volání po smyslu uprostřed radosti i bolesti. Problém nastane, když se stane jedinou perspektivou a uzavře člověka do pasivity.
Naučila jsem se, že vysoká citlivost je jednou dar, ale někdy jindy taky pěkně nevyžádaný dáreček.
Dlouhodobě nasloucháte bolesti druhých. Jak blízko má v takové službě člověk k vlastnímu vyhoření?
Velmi blízko. Vyhoření ale nevnímám jako selhání. Naopak, je to kompetence. Vyhoření je schopnost těla a duše zabránit mnohem vážnějším následkům, které vznikají v návaznosti na dlouhodobé opomíjení našich potřeb. V mojí povaze převládá potřeba splňovat očekávání druhých, být maximálně zodpovědná, a to všechno doprovází určitá přirozená úzkost a vysoká citlivost. Je to tak trochu nebezpečný koktejl, obzvlášť v mojí profesi, ale zároveň mi tato výbava umožňuje snadný ponor do příběhu lidí, kteří se na mě obrací. Musela jsem se s tím vším naučit pracovat. Neustálé překračování hranice mezi potřebnou empatií a nezdravým pohlcením by dlouhodobě nevedlo k dobrému. Svoje hranice musím aktivně hlídat, a přesto v tomto úkolu často selhávám.
Co je podle vás největší riziko vyčerpání u farářů a pomáhajících profesí?
Přesvědčení, že pomáhat znamená být neustále k dispozici. V církevním prostředí je navíc silné kulturní očekávání obětavosti, jako by vlastní potřeby byly něčím, co je potřeba neustále upozaďovat. Být farářkou znamená rozhodnout se sloužit Bohu a lidem, a pak si opravdu jen těžko může člověk stěžovat, že je to nějak náročnější než čekal. V úloze terapeutky spoléhám na supervizi: na neustálou revizi toho, co – jak – a proč dělám. V kněžské službě je člověk často sám. Sám s bolestí druhých, s nespravedlností, s tajemstvím, s pocity viny, které nám lidé svěřují. Mám v tomto ohledu veliké štěstí na kolegyni, která má zkušenosti a nadhled daný věkem. O to se mohu opřít. Největší riziko ale vidím spíš v tom, že člověk ztratí kontakt sám se sebou a přestane rozlišovat, kde začíná a končí jeho odpovědnost. Jako duchovní jsem průvodcem, nikoliv šerpou, který přebírá na ramena veškerou zátěž doprovázeného člověka.
Co vám konkrétně pomáhá udržovat rovnováhu?
Supervize – pravidelná, poctivá. Vlastní terapie v minulosti, ke které se vracím, když cítím, že něco zatuhlého potřebuje pohyb. Komunita – jak církevní, tak mimo obor. A psaní. Psaní je pro mě životodárné.
Co jste se o sobě naučila díky vlastní terapii?
Že moje nervozita a potřeba být dobrá v mnoha významech toho spojení mají konkrétní kořeny a nemusím je jen překonávat, ale mohu s nimi mít vztah. Naučila jsem se rozlišovat, co je moje, a co jsem převzala. A taky to, že být zranitelná neznamená být slabá. Že vysoká citlivost je jednou dar, ale někdy jindy taky pěkně nevyžádaný dáreček. Terapie mi potvrdila, že v krizi dobře funguji, že umím být někdy příliš tvrdá na sebe a příliš měkká na okolí. A že každá zkušenost je nakonec užitečná, i ty největší krize se přetavily v to, co mě teď utváří.
Martina Viktorie Voborníková Kopecká je farářka Církve československé husitské, v roce 2021 vyslankyně dobré vůle, psychoterapeutka a krizová interventka. Vystudovala na Univerzitě Karlově teologii a pak ještě psychologii a speciální pedagogiku. Věnuje se rodinné terapii, je členkou SOFT (Společnost rodinných a systemických terapeutů), ČAP (České asociace pro psychoterapii), a České psychoterapeutické společnosti ČSL JEP. V 11. řadě pořadu Stardance dotančila až do finále, ale (podle vlastních slov naštěstí) nevyhrála. Je nadšenou čtenářkou všech žánrů, a autorkou několika knih (Deník farářky, Zpověď farářky, Píseň písní, Pavouček Varhánek) a chystá další.
