Na blogu Nevyhasni se na syndrom vyhoření díváme z mnoha hledisek. V článcích přinášíme výsledky studií, rady odborníků i terapeuticky uznávané metody. To, co z naší zkušenosti ale nakonec nejvíc pomáhá, je sdílení skutečných příběhů a zkušeností. Je totiž dobré vědět, že ať už prožíváte cokoliv, nejste v tom sami.
Řekni nám něco o sobě. Čemu se aktuálně věnuješ nebo ses věnovala?
Poté, co jsem se dostala do krize, která vedla k životnímu restartu, jsem se vrátila na rodnou jižní Moravu. V květnu to byl rok, co jsem opustila hektický život a nastavila si hodnoty, které se snažím ctít každý den. Současně pracuji na referentské pozici pro investice do zlata a nemovitostí, kde plním zodpovědně svou práci a odcházím domů s čistou hlavou. Ve volném čase trávím čas s kamarády, sportuji a věnuji se dál osobnímu rozvoji.
Kdy ses poprvé setkala s vyhořením?
Moje první zkušenost se syndromem vyhoření byla při mé prezentaci v rámci studia na vysoké škole. Už tenkrát jsem si podle kontrolního testu říkala, že odpovídám mnoha předpokladům, ale nikdy bych neřekla, že se mě to jednou bude skutečně týkat. Tehdy jsem měla oblíbené motto: Někdy se musíte ztratit, abyste objevili, kdo skutečně jste. Aniž bych věděla, jak velkou sílu to jednou bude mít.
Jak to celé začalo?
Když jsem ukončila studium v Praze, vůbec jsem netušila, v jakém oboru bych chtěla pracovat. Měla jsem pocit, že vlastně nic specifického neumím. Vystřídala jsem tři práce, do každé z nich jsem šla naplno a s nadšením, ale většinou to skončilo hodinami přesčasů a pocitem, že nic smysluplného stejně nedělám. Začala jsem uvažovat o terapii, asi i díky partnerovi, který s ní měl zkušenost. Jenže to nefunguje tak, že si povykládáte, druhá strana vás pochopí, polituje a je po problému. Ty skutečné příčiny teprve začnou z podvědomí vyplouvat na povrch. A já jsem do toho šla tak tvrdě, až jsem si pod sebou podřízla i ty poslední větve jistoty.
Rozpadla se ti životní trojnožka, která drží vztahy, práci i volný čas dohromady?
Přesně. Už jsem ani nedokázala říct, že mě baví volejbal nebo kamarádi. Přemýšlela jsem o změně práce, ale ať mě napadla jakákoliv, věděla jsem, že to nezvládnu. V tenhle moment už nastoupila i antidepresiva.
Kdy to všechno dosáhlo vrcholu?
Úplná stopka přišla ve chvíli, kdy jsem pět nocí za sebou nespala. Ráno jsem seděla u svého notebooku a jen čuměla do kalendáře a čekala, až mi začne jediná schůzka v polovině dne. Psala jsem nebo volala svým kolegům s nějakými nesmyslnými dotazy, jen abych měla pocit, že něco dělám. Tělo si řeklo dost a přestalo ho bavit, že nereaguju na všechny varovné signály. Ze dne na den jsem se dostala přes krizovou intervenci až do Národního ústavu duševního zdraví na denní stacionář.
Cos tam zažívala?
Popravdě to pro mě byla záchrana, protože když jdete na nemocenskou s antibiotiky, tak je léčba jasná, ale s duševním onemocněním je to jiné. Popravdě mi Národní ústav duševního zdraví seslal vesmír, protože normálně jsou tam čekací lhůty i čtvrt roku a mě nabídli místo do čtrnácti dnů. Bylo to pro mě jako zase chodit do školy: ráno vstát, sbalit si batůžek, dopravit se na osmou hodinu, mít stanovený program a potom plnit úkoly. Během těch šesti týdnů jsem měla hodně silné výkyvy, dokonce jsem si sama říkala, jestli neodejdu ještě víc rozložená. Nejdůležitější ale bylo, že se tam setkala skupina skvělých lidí s podobnými problémy a vytvořili jsme si příjemnou a podporující atmosféru. Neodcházela jsem ve stavu, kdy by bylo po problémech, ale určitě to byl intenzivní začátek celé léčby.
Přirovnala bys vyhoření k něčemu?
Asi k démonu uvnitř sebe sama, kterému jsem dala prostor ovládat moji mysl a pohled na svět tím, že jsem vyčerpala svůj organismus. Převzal pak nadvládu nad mou duší a srdcem a zaútočil na mou práci, sebevědomí, vztahy i koníčky.
Co ti skutečně pomohlo se dostat z nejhoršího?
Návrat na klidnou jižní Moravu a opuštění hektického života v Praze. Úplná abstinence, díky které jsem přestala tvořit iluzi sama sebe a přijímat se taková, jaká jsem. Terapie a celkově jiné vnímání svého já. Odinstalování Facebooku, na kterém jsem trávila spoustu času, a který mě v těch nejtěžších chvílích udržoval v zacílené bublině článků a informací. Vlastní rozhodnutí přestat brát všechny léky. Zjištění svých silných stránek a talentů. Naprostá otevřenost. Pomáhalo mi chodit do přírody, na sportovní aktivity a vídat se s přáteli. Musela jsem udělat těžké rozhodnutí a opustila jsem člověka, kterého jsem měla ráda a celou dobu mi pomáhal, vybudovaný domov, své přátele a začala znovu. Navedlo mě to na úplně jinou životní cestu, za což jsem i přes ty ztráty vděčná.
Jaké skryté příčiny tě k syndromu vyhoření podle tebe dovedly ?
Určitě nízké sebevědomí. Vnitřně jsem se ho snažila kompenzovat, ale na úkor mého přirozeného já. V této iluzi jsem utlačovala mou skutečnou hodnotu. Ale především se v každé práci i mém běžném životě projevovala přehnaná zodpovědnost a přebírání ji za druhé. Přehnaná ochota participovat na všem. Jsem velmi přátelský člověk a ve velkém městě jsem měla potřebu být všude a se všemi. V práci jsem neměla ohraničené, co jsou moje kompetence a schopnosti, takže bylo pro mě náročné si tuhle hranici ochoty udržet. I teď se mi občas stává, že pocítím takovou tu únavu z toho, že řeším spoustu věcí a snažím se zavděčit, ale už to vnímám a nazývám to, že jsem přeempatizovaná a potřebuju odpočinek. Pak alkohol, démon sám o sobě, a nakonec trápení z toho, že nemám přehled a o nic se nezajímám.
Jakou radu bys dala lidem, kteří na sebe pociťují známky vyhoření nebo už ho prožívají?
Jako první bych řekla, že syndrom vyhoření nevyřešíte svépomocí. Rodina, partner či přátelé vzbuzují pocit bezpečí a pochopení, ale dost často jejich rady nezasáhnou jádro problému. Důležitým krokem pro mě bylo vyhledat terapeuta se kterým jsem sezení za sezením rozklíčovávala zdroj svých stavů. Důležitá je tam důvěra a naprostá otevřenost, jen tak se skutečný odborník dokáže zeptat na otázky, která nás samotné nenapadnou. A v momentech, kdy máte v hlavě nejčernější scénáře, mě otázka Mám se o vás bát? trochu uklidnila. Najednou jsem věděla, že nejsem jen příjem peněz a je jedno, co se stane po hodině za zavřenými dveřmi. Nejtěžší pro mě bylo vědomí, že nikdo nedokáže odhadnout délku mého zotavení. To ve mně vyvolávalo nejsilnější pocity beznaděje a myšlenky, že už nikdy nebudu normální a schopná pracovat.
A druhá?
Že jen léky nestačí. Moji zkušenost nechci probírat moc do hloubky, protože může být dost subjektivní. Chtěla bych jen poukázat na to, že v určitých fázích mohou být nápomocné, ale nesmíte spadnout do pasti, kde si myslíte, že vyřeší váš problém.
Jak tuto celou zkušenost bereš a jak bys to celé uzavřela?
Tuhle životní etapu a zkušenost se syndromem vyhoření až těžkou depresí bych uzavřela sloganem: Mám uvnitř sebe démona, ale už jsme kamarádi. Pokud bych měla sdílet nějaký game changer pro ostatní, tak by to bylo: Buďte sami sebou, tak přirození, jací skutečně jste. A pokud nevíte, kdo jste, hledejte to v sobě, ne v okolí.
Každý příběh vyhasnutí je unikátní. Jsou – li vám ale zkušenosti naší dobrovolnice Zuzky povědomé nebo máte pocit, že by se syndrom vyhoření mohl týkat i vás, neváhejte se na nás obrátit.
