Máte pocit, že jste už dávno dospělí, ale vlastně se tak pořád úplně necítíte? Možná to není jen vaše osobní nejistota. Vynořující se dospělost je nová životní etapa, která se týká především lidí mezi 18 a 30 lety. Přináší svobodu, neomezené možnosti a prostor hledat vlastní cestu, ale také úzkosti, finanční závislost, tlak na výkon a neustálé pochybnosti, jestli žijeme správně. Proč nás období, které má být plné možností, tolik vyčerpává?
Také vám prarodiče vyprávěli o tom, jak ve dvaceti letech plynule přecházeli ze školy rovnou do zaměstnání, zakládali rodiny a stavěli vlastní bydlení? Asi vás nepřekvapí, když napíši, že dnešní mladí lidé, přibližně mezi 18 a 30 lety, prožívají zcela jinou realitu. Ačkoliv může současná situace mladých lidí na první pohled působit jako bezstarostné období plné svobody a cestování, z pohledu psychologie a sociologie jde o jedno z nejnáročnějších období vůbec. Prožívají totiž novou životní etapu zvanou vynořující se dospělost (emerging adulthood). Pro mnohé se může stát i cestou k psychickému vyčerpání a syndromu vyhoření.
Co přesně znamená vynořující se dospělost?
Vynořující se dospělost (emerging adulthood) je přechodové vývojové období mezi adolescencí a plnou dospělostí, zhruba ve věku od 18 do 29 let, které poprvé definoval americký psycholog Jeffrey Jensen Arnett. Tento fenomén je produktem moderních společností a souvisí s prodlužováním studia a odkládáním tradičních milníků dospělosti, jako jsou stabilní zaměstnání, sňatek a rodičovství.
Je charakteristický pěti hlavními rysy:
- intenzivním zkoumáním vlastní identity, zejména v partnerských vztazích a kariéře,
- vysokou nestabilitou plánů a bydlení,
- zaměřením na seberozvoj a osamostatnění se od rodičů,
- subjektivním pocitem bytí mezi, kdy se člověk již necítí jako adolescent, ale ještě ne zcela jako dospělý. Výzkum Cesty do dospělosti odhalil, že ve věku 24 a 25 let se plně dospěle cítí pouze 38 % mladých lidí. Naprostá většina, 57 %, se nachází v mezistupni, kdy se cítí někde mezi dospíváním a dospělostí,
- vnímáním nepřeberných životních příležitostí.
Toto životní období má navíc i biologický podklad. Neurozobrazovací výzkumy prokazují, že lidský mozek a jeho prefrontální kůra, odpovědná za racionální rozhodování, plánování a regulaci emocí, strukturálně dozrávají až do pozdních dvacátých let.
Proč nás tato životní fáze žene k vyhoření?
Vynořující se dospělost směřuje mladé lidi k psychickému vyčerpání a krizi první čtvrtiny života především kvůli extrémnímu tlaku na výkon a paralýze z neomezených možností volby. Místo pocitu svobody tak může přinášet chaos, zmatenost a neustálé pochybnosti o správnosti vlastních životních kroků.
Tuto životní nejistotu navíc prohlubuje srovnávání se s úspěchy vrstevníků na sociálních sítích, doprovázené nerealistickými nároky na rychlé dosažení blahobytu i profesního naplnění.
Česká populační studie Cesty do dospělosti (CELSPAC) ukázala, že ve věku 24 až 25 let sice mladí lidé touží po samostatnosti, realita je ale jiná. 55 % z nich zvládá pokrýt své životní náklady pouze díky finanční pomoci svých rodičů. Celá třetina, 33 %, stále od rodičů dostává pravidelné kapesné. Pouze 43 % mladých Čechů v tomto věku pobírá pravidelný plat ze stálého zaměstnání. Pro 33 % z nich je navíc práce pouhým zdrojem nutného příjmu, nikoli součástí jejich životních cílů či seberealizace.
Mladí lidé se tak ocitají v rozporu. Cítí silnou touhu po autonomii, ale kvůli nepříznivé ekonomické realitě, vysokým cenám bydlení a inflaci zůstávají finančně závislí na rodičích.
Sociální tlak se navíc střetává s biologickou nezralostí prefrontální kůry mozku. Tato skutečnost může mladé lidi činit zranitelnějšími vůči úzkostem, impulzivitě a psychickému vyčerpání.
Jak v období vynořující se dospělosti nevyhasnout?
Abychom v emočně náročném období vynořující se dospělosti nevyhasli, je podle odborníků důležité aktivně rozvíjet adaptivní strategie zvládání zátěže, které se zaměřují na přímé řešení problémů.
Tuzemské i zahraniční výzkumy ukazují, že mezi nejúčinnější strategie patří systematické plánování v kombinaci s vědomým přijetím reality a jejím pozitivním přehodnocením.
V praxi to může znamenat například to, že místo hroucení se z monotónní nástupní práce po škole si absolvent realisticky přizná, že jako nováček musí někde začít, a tuto pozici vědomě pojme jako užitečný, placený trénink. Sestaví si pak přesný plán, že zde kvůli praxi zůstane například rok, během kterého se zaměří na rozvoj konkrétních dovedností, které ho posunou k vysněné práci.
Významným protektivním faktorem je také zdravé zaměření na sebe sama a seberozvoj, které prokazatelně posiluje sebedůvěru a schopnost autonomního rozhodování. Naopak je nezbytné vyvarovat se neadaptivních strategií vyhýbání a úniku, jako je popírání problémů, pasivní stažení se ze situací či abúzus návykových látek, protože ty prožívání nestability a úzkostí pouze prohlubují.
Namísto izolace je důležité budovat sociální a emoční oporu, nebát se mluvit o svých pochybnostech, najít si spojence či mentora nebo včas využít služeb bezplatných akademických poraden na vysokých školách. Zásadním krokem k duševní rovnováze je pak omezit chronické srovnávání se s idealizovanými životy na sociálních sítích, přestat se za každou cenu podřizovat nerealistickým očekáváním okolí, začít více naslouchat vlastní intuici a pravidelně praktikovat techniky na uvolnění stresu, jako jsou relaxační cvičení či mindfulness.
