Když se veterinářka Martina Načeradská poprvé zastavila a dovolila si připustit, že už nemůže dál, měla za sebou roky práce na hranici fyzických i psychických sil. Klinika, pacienti, majitelé, odpovědnost. Všechny tyto vrstvy se postupně skládaly v neviditelný tlak, který nakonec praskl. Dnes, po letech terapie a hluboké sebereflexe, o syndromu vyhoření mluví otevřeně. Nejen proto, aby pomohla sobě, ale i ostatním, kteří v podobném kolotoči žijí.
Kdy jste se poprvé cítila, že únava není jen fyzická, ale i psychická?
Vlastně jsem si to neuvědomila, dokud jsem se nezačala léčit. Jak je pro syndrom vyhoření typické, ani já jsem netušila, že ho mám. Fungujete dál, děláte svou práci, dokud se jednoho dne nezastavíte úplně. V té době jsem pracovala přes dvanáct hodin denně, včetně víkendů. Bylo to všechno dohromady: náročná práce, nedostatek času na sebe, neustálé napětí. A do toho přicházeli majitelé zvířat, vyděšení, smutní, někdy i agresivní. Jenže na to nás nikdo nepřipraví. Učíme se léčit zvířata, ale ne komunikovat s lidmi v krizi.
Kdy pomoc druhým znamená zapomenout na sebe?
K vyhoření přispěl i hlubší vzorec, potřeba být neustále k dispozici. Žila jsem svojí prací a byla jsem přesvědčená, že když nebudu stoprocentní, selžu. Jenže člověk nemůže pomáhat druhým, pokud nemyslí ani trochu na sebe. Dnes to přirovnávám k letadlu. Když klesne tlak, musíte nejdřív nasadit masku sobě, až potom ostatním. Rozhodnutí mluvit o svém příběhu veřejně přišlo až po pěti letech terapie. Dlouho jsem o tom mlčela, ale pak jsem si řekla, že když už jsem dokázala pomoci sobě, můžu tím samým způsobem pomoci dalším. Sdílení je součást mé cesty i mého uzdravení.
Jak se liší představa o veterináři od reality?
Syndrom vyhoření se netýká jen manažerů či lékařů. Pomáhající profese, mezi které veterináři patří, jsou ohroženy možná nejvíc. Veřejnost má často představu, že se celý den mazlíme se zvířátky, ale realita je jiná. Denně řešíme těžké případy, často se smrtí. A k tomu komunikujeme s lidmi, kteří prožívají bolest. Je to psychicky náročné a když chybí supervize nebo podpora, může to skončit tragicky. Podle nedávné studie společnosti PetExpert se 16 procent českých veterinářů někdy pokusilo o sebevraždu nebo o ní přemýšlelo. To číslo je děsivé, ale zároveň pravdivé. Ukazuje, jak málo se o duševním zdraví v našem oboru mluví.
Žila jsem svojí prací a byla jsem přesvědčená, že když nebudu stoprocentní, selžu.
Jakou roli hraje kontakt s majiteli zvířat?
Obrovskou. Pokud si člověk nehlídá hranice, rychle se vyčerpá. Sama jsem tvrdě zaplatila za to, že jsem je neměla nastavené. Klienti mě emocionálně vydírali, když neudělám, co chtějí, zvíře prý bude trpět. Dnes už vím, že musím chránit nejen zvíře, ale i sebe. Láska k práci neznamená obětování se.
Proč jste se rozhodla mluvit o vyhoření veřejně?
Když jsem natočila první video o vyhoření, doufala jsem, že alespoň jeden člověk se v mém příběhu pozná. Chtěla jsem ukázat, co všechno se může stát, když nebereme signály svého těla vážně. A také, že vyhledat pomoc není slabost. Možná to někoho zachrání dřív, než bude pozdě. Reakce kolegů byly různé. Jedni mě podpořili a sdíleli své zkušenosti, druzí se styděli, že o tom mluvím. Ale i to je součást změny, že se učíme o těchto věcech mluvit nahlas.
Mít práci, kterou milujete, je krásné, ale musíte v ní zůstat celí.
Mění se podle vás postoj veterinářů k duševnímu zdraví?
Ano, pomalu. Téma duševního zdraví se začíná objevovat na konferencích, vznikají podpůrné skupiny, například česká mutace projektu Not One More Vet. Je to teprve začátek, ale důležitý. Podle mě by systémově pomohlo začít tam, kde problém vzniká, tedy u vzdělávání. Učit komunikaci s klienty, zavádět supervize, podporovat veterináře v tom, aby si mohli o těžkých případech promluvit. Přestat dělat, jako by psychické zdraví bylo tabu. To jsou malé, ale zásadní kroky.
Jak dnes vypadá váš život?
Po letech v profesi, která mě málem zlomila, dnes žiju jinak. Ujasnila jsem si, co je pro mě v životě skutečně důležité. Myslím víc na sebe, víc odpočívám, trávím čas s manželem, maluji, fotím. Mám koníčky, mám radost. Dřív jsem jen pracovala. Teď konečně žiju.
Co byste vzkázala mladším kolegům, kteří teď možná prožívají to, co vy tehdy?
Aby si hlídali hranice. Nenechali si ubližovat. Uměli říct ne. A když se necítí dobře, aby si o pomoc řekli dřív, než bude pozdě. Mít práci, kterou milujete, je krásné, ale musíte v ní zůstat celí.
Martina Načeradská prošla vyhořením, které ji přinutilo zastavit, nadechnout se a znovu se narodit do vlastního života. Dnes už nežije proto, aby všechno stihla. Žije proto, aby to, co dělá, mělo smysl. Nejde zachraňovat svět, když nezachráníte sami sebe, říká. A v té větě je všechno, bolest, zkušenost i naděje, že každý pád se může stát začátkem něčeho dobrého.
