Těší nás, že jednou z našich ambasadorek je i spoluzakladatelka a výkonná ředitelka Triad Prague, prezidentka Asociace komunikačních agentur a členka poradní rady vzdělávací instituce Holky z Marketingu. Petra se s námi v rozhovoru kromě své zkušenosti s vyhořením, podělila o to, jak se stará o duševní zdraví svých zaměstnanců a jaký dopad může mít stereotypizace.
Máte s vyhořením osobní zkušenost?
Dodnes si nejsem si jistá, jestli se to, co jsem dřív prožívala, dá kvalifikovat jako vyhoření. Jednoznačně jsem se mu ale několikrát přiblížila. Zapomínala jsem poslouchat své tělo a měla pocit, že je všechno má odpovědnost a musím to zvládnout sama. Když před dvěma lety přišla pandemie, nastalo pro nás ve firmě velmi těžké období. Vyhovovalo nám fungovat na osobních vztazích a najednou se naše veškerá komunikace přesunula do online prostoru. Tehdy jsem pracovala strašně moc, ztratila jsem hranice. Naštěstí jsem se včas ucítila, že potřebuji změnu a odjela na sabatikl. To pro mě bylo velmi transformační. Moje terapeutka o vyhoření říká, že lidé, kteří jsou v práci velmi vášniví, jsou k němu násilnější. A já jsem srdcař.
Máte doporučení pro lidi, kteří se nachází v podobné situaci, jako vy tehdy před lety?
První dobrá rada, kterou bych dala svému mladšímu já, je vytvořit si záchrannou síť pevných bodů, lidí, kterým mohu říct všechno a kteří vědí, že jsou její součástí. Pak si také najít čas sám na sebe, ať už terapií, koučingem nebo třeba procházkami v lese. Já si běžně zapisuji dekompres i do kalendáře. A jako poslední bych doporučila věnovat energii, čas a prostor sebepoznání. Jak bych si měl umět nastavit hranice, když nevím, kdo jsem, co je pro mě důležité a co mi škodí.
„Věcí, které mě nabíjí energií, ať už v práci, nebo mimo, musím mít vždy víc než těch, které mi energii berou.“
Jak v nabitém životě umět odlišit čas práce a odpočinku?
To je velmi dobrá otázka, protože o work-life balance se sice hodně mluví, ale neexistuje jeden univerzální návod. Dřív jsem si myslela, že práci a odpočinek musím oddělovat velmi striktně, brzy jsem ale zjistila, že mě tento přístup stresuje ještě víc. Nebyla to pro mě zkrátka cesta správným směrem. Teď se snažím mít rovnováhu v energii. Když mám v práci dny, které mě nabíjí, tak mi nevadí být tu déle. Na co si dávat pozor, je, abych pak měla prostor se dobře vyspat. Protože spánek je důležitý a nemělo by se z něj ukrajovat.
Co si mám pod pojmem rovnováha v energii představit?
Já si to představuji tak, že věcí, které mě nabíjí energií, ať už v práci, nebo mimo, musím mít vždy víc než těch, které mi energii berou. Když máte flow a věci děláte s lehkostí, nemusíte je uměle přerušovat, je ale nutné myslet na to si někdy v blízké době dobít baterie. Pro mě bylo také velmi důležité uvědomit si, že už nevydržím tolik, co dřív. Na vysoké jsem byla schopná učit se celou noc, udělat zkoušku, a pak až odpadnout a zregenerovat se. Trvalo mi smířit se s tím, že už takto nemůžu dobře fungovat.
V Triadu máte pro své zaměstnance proplacený balíček terapeutické aplikace Hedepy a celkově kladete velký důraz na duševní zdraví. Existovala taková podpora už před vaší zkušeností, nebo vznikla v návaznosti na ní?
Téma duševního zdraví je celkově pro firmy relativně nové, což je sice velká škoda, ale zároveň jsem ráda, že se to vůbec začalo dít. Viděla jsem to na sobě, když jsem začínala kariéru. Tehdy se opravdu tlačilo jen na výkon, stále jsme poslouchali, abychom dokončili ten gympl a dostali se na vysokou. Pak se soustředili na studium, ale také u toho pracovali, abychom měli praxi a dostali skvělou práci a pak dřeli a dřeli, dokud nebudeme mít úspěšnou kariéru. Jak jsme na tom mentálně vůbec nebylo téma. V jednom z momentů, kdy jsem byla blízko vyhoření, jsem začala chodit na terapii a poznala Marušku Salomonovou, zakladatelku neziskovky Nevypusť duši. To bylo období, kdy jsme na to spolu s kolegyní začaly klást na duševní zdraví našich zaměstnanců důraz. Na sebe jsme to ale ještě tehdy paradoxně zapomněly aplikovat.
Co může pomoci syndromu vyhoření lépe předejít? Prevence firem, nebo schopnost zaměstnanců poznat své hranice?
Myslím, že by to mělo být v určité symbióze. Jedna z věcí, s nimiž jsem se musela vypořádat, bylo přesvědčení, že moje zodpovědnost jako šéfa je starat se o to, aby se všichni zaměstnanci měli dobře. To já samozřejmě chci, ale nemohu přebírat zodpovědnost za jejich život. Dříve jsem to trochu dělala, čímž jsem si sama přitížila, a jim jsem nepomohla.
Co je tedy konkrétně úlohou firem?
Měly by mít nastavené pracovní prostředí tak, aby se mohlo o duševních problémech bezpečně a otevřeně mluvit. Aby lidé věděli, že když potřebují podpořit, tak se k nim firma neobrátí zády. Na druhou stranu, častokrát jsem i v otevřeném prostředí plném možností viděla, že když to člověk sám řešit nechce, já to za něj neudělám. Protože to je jeho příběh, ne můj. Zároveň je asi dobře, že mám vlastní zkušenost za sebou, protože když se s těmi lidmi potkám, můžu se jim pokusit nastavit zrcadlo.
Vedou stresující pracovní pozice nutně k pádu na dno, nebo mu jde prevencí úplně zabránit?
Chtěla bych, aby vysoké a stresující pozice nutně nevedly k vyhoření, a proto o tom taky mluvím. Když jsem nevěděla, že se mám starat o svoji duši a mentální stránku, tak jsem ani nevěděla, že se mi může něco špatného stát. A zároveň jsem nevěděla, jaká prevence existuje. Pro mě bylo důležité si uvědomit, že to nemůže být nikdo v práci, kámoši, partner. Mít kouče, nebo chodit na terapii, alespoň preventivně, je důležité. Profesionál, který se tomu věnuje, opravdu může pomoct. Myslím si, že díky terapii jsem nevyhořela tak, jako některé moje kamarádky.
Všimla jsem si, že pod vaším příspěvkem, kde jste vyjádřila, že jste si prošla něčím blízkým vyhoření, bylo spousta komentářů, kde lidé sdíleli podobnou zkušenost. Cítíte prolomení určitého tabu?
Já jsem vůbec nečekala, že ten příspěvek tak moc zarezonuje. Ani jsem to nepsala s tím cílem. Kromě těch reakcí v komentářích mi spoustu lidí psalo i přímo. Buď že si tím sami prošli, že někoho takového znají nebo děkovali za to, že jsem problém pojmenovala a mluvím o něm nahlas. Určitě už to není takové tabu jako dřív.
Pomohlo by vám, kdyby se o syndromu vyhoření mluvilo v době, kdy jste sama něčím podobným procházela?
Před šesti, sedmi lety by mi hodně pomohlo, kdybych věděla, že v tom nejsem sama. Že nejsem úplně neschopná. A tak je to vlastně s jakýmkoliv problémem, psychickou i fyzickou bolestí.
„Neuměla jsem dělat chyby.“
Věděli o těchto pocitech v době, kdy jste je zažívala, vaši blízcí, nebo jste si to spíš nechávala pro sebe?
Oni to samozřejmě viděli, dokonce mi to možná i říkali. Ale já jsem nebyla připravená. Neuměla jsem to tehdy přijmout, protože jsem si myslela, že to zvládnu. Ale je pravda, že jistou část toho jsem vlastně opravdu skrývala. Teď už by to třeba bylo jinak. Jednak jsem si to s nimi pojmenovala, taky jsem si vytvořila tu svoji záchrannou síť, a ještě mám několik profíků, kterým platím za to, aby mi to v případě potřeby řekli.
Jaký máte názor na přístup médií k syndromu vyhoření?
Myslím si, že články v některých médiích jako tři tipy proti vyhoření mohou být velmi nebezpečné, protože každý to má jinak. Sice je to lepší než nic, ale na druhou stranu to nemusí fungovat každému. Někdy vyprávíme příběhy o lidech, kteří něco začali, potom makali a potom museli být pomalu v nemocnici, aby si uvědomili, že to tak dál nejde. A pak se znovuzrodili a vytvořili ten svůj super-úspěch. Podle mě je adorace vyhoření velmi škodlivá. Problémem médií je také častí zjednodušování úspěchu. To je strašně škodlivé. Protože neznám nikoho, kdo se stal úspěšným ze dne na den. Není to zázrak, je to odmakané a je za tím spousta věcí a propadů, které nikdo nevidí a o kterých se nemluví.
Jaký vliv na nás může mít tato stereotypizace?
Když se bude všude prezentovat jen jak jsou všichni dokonalí, nedělají chyby a jsou úspěšní, tak je to podobně škodlivé jako adorace nerealistického ideálu krásy. A má to vliv na všechny. Když si budeme ukazovat něco, co není realistické, a budeme si myslet, že je to standard, tak si o sobě budeme myslet, že jsme vadní, když uděláme chybu. Já jsem neuměla dělat chyby. Myslela jsem si, že každý neúspěch je tragédie. A bralo mi to úplně zbytečně hrozně moc energie.
