Život, a ten profesní zvlášť, provází spousta otázek. Vybrala bych si tuhle cestu znovu? Naplňuje mě to, co dělám? A jsou to vůbec moje sny, nebo jen představy, které jsem převzala od okolí? Dnes přinášíme trochu jiný text – osobní úvahu o tom, jak se spolu s námi mohou měnit naše cíle, očekávání i představa o tom, jak by měl náš život vypadat. O své pocity, zkušenosti a úvahy na toto téma se s námi podělila Kateřina Sokolová.
Tento článek vzniká pár hodin poté, co jsem se vrátila z Dolomit. Sedím doma, dopíjím kávu a v hlavě si znovu promítám posledních několik dní. Vzpomínám na zdolávání výškových metrů, kameny pod nohama, nezapomenutelné výhledy a ticho na vrcholcích hor i pocit, který se slovy popisuje jen těžko. To, že uvidím Dolomity, jsem si napsala jako jedno z přání pro letošní rok. Byly ale Dolomity vždycky mým snem? Vůbec ne.
Uvědomila jsem si díky tomu jednu věc. Naše sny a cíle nejsou vytesané do kamene. Mění se spolu s námi.
Často slýcháme, že bychom se svých snů měli držet za každou cenu. Urvat je. Že vytrvalost je známkou úspěchu. Především v dnešní „moderní“ době. Já si naopak myslím, že existuje ještě jedna forma odvahy. A to ta přiznat si, že některé sny už nejsou naše. Že jsme z nich vyrostli. Že jsme se změnili. A není to selhání. To je život.
Co jste si přáli jako malí?
Když se ohlédnu zpátky do svého dětství, vybaví se mi jedna věc. Chtěla jsem být veterinářkou. Ne proto, že bych už jako malá plánovala kariéru. Milovala jsem zvířata. Obklopovala jsem se jimi. Veterinářkou ale nejsem. A nikdy jsem neměla pocit, že bych kvůli tomu něco pokazila.
Dnes si uvědomuji, že to, co nezmizelo, je moje touha pomáhat. Naplňuje mě být s lidmi, naslouchat jim, provázet je, vytvářet prostředí, ve kterém mohou růst. Když se na to podívám tímhle pohledem, vlastně jsem svůj dětský sen nikdy úplně neopustila. Jen jsem našla jinou cestu. Možná to máte podobně.
Zkuste se na chvíli zastavit a ohlédnout se spolu se mnou. Co jste si přáli jako děti? A co z toho ve vás zůstalo dodnes? Čí sny jste skutečně plnili?
Možná už nechcete dělat stejné povolání. Možná už netoužíte bydlet na stejném místě ani mít stejný život, jaký jste si představovali ve dvaceti. Možná zjistíte, že pod těmi sny je schovaná nějaká hodnota. Touha po svobodě. Po dobrodružství. Po klidu. Po pomoci druhým. Právě tyhle hodnoty bývají mnohem stálejší než samotné cíle a mají vliv na to, pro co se v životě rozhodujeme. A v každém věku tomu může být jinak.
Sny dozrávají spolu s námi
Pamatuji si ještě jedno přání. Chtěla jsem vylézt na Mount Everest. Nemyslím si, že se mi tento sen splní. Nejen kvůli tomu, co se na této hoře v posledních letech děje. Vím, že naplnit tento cíl může mít ale jinou podobu. A to ho třeba alespoň vidět. Možná právě to mě naučily hory. Že nemusíme všechno zdolat. Některé věci stačí zažít. Některé obdivovat zpovzdálí nebo že něco prostě není pro nás.
Do hor jsem se nezamilovala přes noc. Nepřišlo to na základní škole ani na vysoké. Přivedli mě k nim lidé, které jsem v životě potkala. Nejprve to byly obyčejné výlety. Potom jednodenní túry. Později delší přechody. Časem jsem si uvědomila, že nejde o výkon. Nejde o počet vrcholů. Nejde ani o to, kolik kilometrů ujdu. Jde o to, jak se tam cítím, jak se v horách pohybuji a co mi tělo dovolí.
V horách mám pocit, že se život na chvíli ztiší. Přestanu řešit věci, které mi doma připadaly důležité. Najednou mě zajímá jen další krok, počasí, voda v batohu a lidé kolem mě. Možná právě proto se do nich vracím. Ne proto, že bych chtěla pokořit další vrchol. Ale proto, že tam nacházím sama sebe.
Myslím si, že právě pocit, jak se při dosažení cíle chceme cítit, je důležitější než ho urvat za každou cenu bez emoce. Zpravidla pak následuje stav: „OK. A co teď?“ Ano, snadné sejít na tuto cestu.
Některé sny si prostě počkají
Už několik let nosím v hlavě jedno přání, které se mi dosud nepodařilo z určitých důvodů naplnit. Dřív jsem měla pocit, že jsem něco zmeškala. Měla jsem a stále mám kolem sebe mnoho lidí, kteří tento „můj sen“ žijí. Dříve jsem si připadala, jako bych byla pozadu. Jako by můj život nešel správným směrem. Dnes už to tak nevnímám. Každý z nás dostává jiné karty. Každý máme jiné možnosti, jiné okolnosti i jiné tempo.
Ta touha ve mně pořád je. Jen už necítím potřebu splnit si ji okamžitě. Možná přijde příští rok. Možná za pět let. A možná se promění v něco úplně jiného. To ale neznamená, že ten sen ztratil hodnotu. Jen dozrává spolu se mnou.
Jaké sny jsou skutečně moje?
Dosud jsme neměli tolik možností jako dnes. Stačí otevřít telefon a vybrat některou ze sociálních sítí. Někdo staví dům. Někdo procestoval půl světa. Někdo zakládá třetí firmu. Někdo uběhl ultramaraton. Další si koupil dodávku a žije v ní. A někdo jiný se odstěhoval do hor. Na tom všem není nic špatného. Naopak.
Sociální sítě mi samy přinesly spoustu inspirace. Díky nim jsem objevila místa, kam bych se jinak možná nikdy nevydala. Viděla jsem fotografie Dolomit dávno předtím, než jsem je navštívila.
Jenže inspirace má jednu zvláštní vlastnost. Když ji přijímáme každý den, může se nenápadně proměnit v očekávání. Začneme mít pocit, že bychom také měli cestovat víc. Vydělávat víc. Sportovat víc. Podnikat. Bydlet v domě. Nebo naopak všechno prodat a odstěhovat se na samotu.
Kolikrát jsem si sama položila otázku, jestli to, co chci, skutečně chci já. Nebo jestli jsem jen dostatečně dlouho sledovala někoho, kdo to žije. Nemyslím si, že jsou sociální sítě problém. Problém nastává ve chvíli, kdy přestaneme rozlišovat inspiraci od vlastních přání.
Stejně jako naši rodiče. Ve většině případů pro nás chtějí jen to nejlepší. Přejí si, abychom měli jednodušší život než oni sami. Jenže svět vidí očima svých zkušeností. Ne našich. A někdy trvá dlouho, než si dovolíme říct: „Děkuju. Ale moje cesta povede jinudy.“
Říct některému snu ne
O tom, jak jsme si splnili své sny, mluvíme rádi. Ale kdy jste naposledy slyšeli někoho říct: „Tenhle sen už není můj.“ Ne proto, že by byl líný. Ne proto, že by to vzdal. Ale proto, že se změnil.
Možná někdo zjistí, že manažerská pozice, po které roky toužil, mu bere víc energie, než dává. Možná někdo odejde z vysoké školy, protože pochopí, že ho život táhne jinam. Možná někdo zjistí, že nepotřebuje velký dům, ale více času s rodinou. Neznamená to, že selhal. Znamená to, že se naučil naslouchat sám sobě.
Myslím, že to je jedna z nejtěžších věcí v dospělosti. Neumět jen vydržet. Ale také poznat, kdy už vydržet není správná cesta. A že chtít víc nebo něco jiného je v pořádku.
Když jsem stála na Piz Boè
Když jsem stála na vrcholku Piz Boè, své první třítisícovky, uvědomila jsem si jednu zvláštní věc. Nesplnila jsem sen dvacetileté Katky. Nesplnila jsem ani sen malé holky, která chtěla být veterinářkou.
Splnila jsem sen ženy, kterou jsem se stala díky sobě. Díky všem lidem, které jsem potkala a kteří mě inspirovali. Díky všem rozhodnutím, která nevyšla. Díky změnám práce, novým zkušenostem, pochybnostem i odvaze začít znovu. Najednou mi došlo, že nejde o tu horu. Jde o cestu, která mě k ní přivedla.
A možná přesně tak je to i s našimi sny. Nemusíme se jich držet jen proto, že jsme si je jednou vysnili. Máme právo je měnit. Máme právo přiznat si, že jsme se změnili. Máme právo vyrůst.
Možná právě teď držíte v rukou něco, co vám už dávno neslouží. Starou představu o tom, jak měl váš život vypadat. Cíl, který jste si stanovili před lety. Nebo sen, který už dnes patří někomu jinému než vám.
Zkuste si dnes položit jednu jednoduchou otázku.
Kdybych začínal(a) znovu, vybral(a) bych si stejnou cestu?
A pokud je odpověď ne, možná není čas přidat další cíl. Možná je čas něco pustit. Protože věřím, že největší odvaha nespočívá v tom vydržet za každou cenu. Někdy spočívá v tom dovolit si vyrůst. A dát prostor snům, které čekají na to, až je objevíme.
