Když přišla moje první panická ataka, byla jsem překvapená. Netušila jsem, co se děje a proč moje tělo reaguje tak silně. Až zpětně jsem si uvědomila, že mi už dlouho vysílalo varovné signály, které jsem přehlížela. V tomto textu sdílím svou zkušenost s panickou atakou – co jí předcházelo, jak probíhala a co mi ukázala o mém životě i o tom, co jsem v něm potřebovala změnit. Panická ataka není slabost. Je to krize, která nás donutí zastavit se a zvážit, jak chceme dál žít. Je to příležitost vzít si svůj život znovu do vlastních rukou.
Dodnes si ten den pamatuji. Byl březen. Krátce po deváté ráno. Seděla jsem v tramvaji a byla na cestě do kanceláře. Měla jsem za sebou pravidelné koučovací sezení, ze kterého jsem odjížděla plná odhodlání řešit situace, které mi přestávají sloužit. Jednou z nich bylo mé působení v práci. Čím blíž kanceláři jsem byla, tím víc úzko mi začalo být. Potila jsem se, těžko se mi dýchalo. Motala se mi hlava. Přepadl mě strach. Prostor v tramvaji mi začal být malý a potřebovala jsem okamžitě vystoupit. Potřebovala jsem domů. Cestou ze zastávky se mi točil svět. Tušila jsem, že se nejedná o běžnou úzkost, kterou znám. Myslela jsem, že mi vyskočí srdce. „Mám snad infarkt?“ napadlo mě.
Jakmile jsem došla domů, věděla jsem, že tomu, co přichází, potřebuji dát volný průchod. Už to nemůžu dál držet v sobě. Jsem v bezpečí. Povolila jsem. Netušila jsem, co přijde.
Celé to trvalo několik minut. Seděla jsem na zemi, opřená o zeď. Držela se za hlavu. Brečela jsem, třásla jsem se. Říkala jsem si sama pro sebe, že už nemůžu. Jak se to vypíná? První myšlenky byly na to, jak vypnu život. Mám skočit z prvního patra, nebo volat záchranku? Černé myšlenky postupně ustupovaly.
V životě jsem prožila několik silných úzkostí. Naučila jsem se, že v těchto situacích potřebuji zachovat klid a dýchat. Změnit pozornost z toho, co se právě děje, na něco jiného. A tak jsem dýchala. Zhluboka. Počítala jsem do 10. Znovu a znovu. Říkala si, že to přežiju. Neumřu.
Uběhla asi hodina. Co to sakra bylo? Potřebovala jsem s někým mluvit. Zvedla jsem telefon a zavolala jsem mamce. Řekla jsem jí o tom, co se stalo. Když jsem o tom, co se stalo, mluvila nahlas, pochopila jsem, že jsem právě poznala ataku na vlastní kůži. Můj život se právě změnil. Nedovolím, aby se mi tohle znovu stalo.
Mám kolem sebe několik lidí, kteří panickou ataku také prožili. Zjišťovala jsem, jaký měli průběh oni. Co se jim honilo hlavou? Většina z nich měla v hlavě stejnou myšlenku: „Přežiju. Musím dýchat.“ Co jsme měli společné? Návrat k vědomému dýchání.
Spouštěč
Moje panická ataka nebyla zapříčiněna tehdejší prací. Možná ji napomohla k propuknutí. Byla jsem na místě, které nebylo pro mě. Zmenšovala jsem se. Byla jsem unavená. Do té doby byla práce můj život. Někde uvnitř sebe jsem věděla, že chci už žít jinak. Že chci žít, ne přežívat.
V té době jsem měla strach odejít. Z čeho jsem měla strach? Z toho, že nemohu být bez práce. Mám přece závazky. Co budu dělat? Ať už jsem měla obavy jakékoliv, ve chvíli, kdy se objevila panická ataka, šly všechny strachy stranou. Došlo mi, jak křehké je naše zdraví a že máme opravdu jen jedno. Bez něj je vše malicherné.
Co je panická ataka
Panická ataka je stav, kdy se v těle nashromáždí několik faktorů zároveň. Zpravidla se jedná o dlouhodobě nahromaděný stres, potlačené emoce, upozaďování sebe sama a dlouhodobé únavy. V daný okamžik se může zdát, že nám jde o život. Ve skutečnosti tomu tak není. Objevuje se bez varování. Mezi nejčastější příznaky patří zhoršené dýchání, tlak na hrudi, pocení, malátnost. To vše je doprovázené pocitem, že nemáme situaci pod kontrolou.
Možná panickou ataku nepoznáte ve chvíli, kdy přichází. Ale zpětně uvidíte všechny signály, které jí předcházely.
Život před panickou atakou a co jsem vlastně ignorovala
Během následujících terapií jsem si uvědomila, co vše jsem dosud potlačovala a neviděla. Od emocí, naučených vzorců, které jsem si sebou od dětství nesla, nevyřčených slov a toho, kolik jsem toho druhým vůči sobě dovolila, přes potřebu mít vše pod kontrolou. Nemluvě o dlouhodobé únavě, která vedla k apatii a nechuť skoro k čemukoliv. Vztahy na bodu mrazu.
V době, kdy mě panická ataka potkala, už jsem byla na cestě ke změně. Uvědomovala jsem si, že chci žít jinak, a ataka byla také reakcí na nevědomí. Reakcí na to, co se stane potom, když se zachovám jinak. Co se stane, když se postavím za sebe a nenechám si líbit chování druhých. Na tuhle verzi sebe sama, kterou jsem budovala, jsem nebyla připravená.
Samotným tématem byly hranice. Jak jsem se spletla, když jsem si myslela, kolik věcí mám vyřešených.
Život po panické atace
Změnilo se toho tolik. Odešla jsem z práce. Dopřála si několik měsíců volna. Dovolila jsem si zastavit se, nabrat dech. Ztratit se a zase najít. Přestat mít věci pod kontrolou. Poslouchat svoje tělo. Až tahle krize mi řekla, že se musím začít dávat na první místo. Ve všem.
Může se zdát, že to byl nejhorší moment mého života. V tu chvíli ano. Zpětně to vidím jako moment, po kterém jsem se rozhodla žít jinak a začala se mít opravdu ráda.
Dnes se vědomě rozhoduji o tom, jak trávím čas. S kým trávím čas. Uvědomila jsem si, co je mé – jaké aktivity mě dobíjí, jak trávím čas, když mi není hezky. Nenutím se náhodou ve dnech, kdy potřebuji odpočívat, do toho, co dělám, když je mi hej?
Důležité, co chci říct je, že odchod – z práce, vztahu – nemusí být vždy řešením. Možná je to příležitost, kdy se máme naučit více hájit sebe a své hranice. Bouchnout do stolu a říct ne. Stanovit si termíny a sledovat, zda nastávají změny. Připravovat si další kroky. Přestat se honit za ideálem.
Přála bych si ale, abychom o tom, co se nám děje, více mluvili. Pojmenovávali věci pravými jmény. Říkali kamarádům, že nám opravdu není hezky. Pro každého z nás mohou mít slova jiný význam, čerpáme z vlastních zkušeností, nevidíme si vzájemně do hlavy. O to víc, když potřebujeme pomoc, zdůrazněme, co opravdu potřebujeme. Pro mě samotnou je to stále výzva. Vidím ale, jak pojmenování emocí – že jsem naštvaná, nebo když si dovolím brečet, když to nejvíc potřebuji – mi dokáže ulevit. Vidím, jak moc v pořádku to je a jak je mi poté lépe.
Co dál?
Přiznat si, že je něčeho na nás hodně, že už nám něco neslouží, chce odvahu a sílu. Vyhledat odborníka a podívat se na to, co se s námi děje, je v pořádku. Stejně tak, pokud chceme v životě změnu a nevíme jak na ni. Existuje několik pomáhajících profesí, které nám mohou pomoci.
Ráda bych tu i zanechala stopu pro ty, kteří kolem sebe mají někoho, komu nemusí být dobře. Nesnažte se vyřešit jeho problém. Jen tu pro druhého buďte. Zeptejte se, co se děje, co od vás skutečně potřebuje, a poslouchejte. Možná se to zdá jako nic. Věřte, že v tu chvíli můžete druhému zachránit život.
