Vyhoření nekončí ve chvíli, kdy se vrátíte do práce nebo se vám uleví od nejhorších příznaků. Skutečné zotavování může trvat měsíce i roky a často s sebou přináší otázky, o kterých se tolik nemluví. V tomto osobním příběhu sdílí naše redaktorka Tereza Bartošková svou zkušenost s tím, jaké je žít po vyhoření – s pochybnostmi, strachem a snahou o lepší vztah k práci i sobě.
O tom, jak syndrom vyhoření vzniká a jak se projevuje, už bylo napsáno poměrně dost. Méně se ale mluví o tom, co přichází potom – jaké je znovu hledat energii, učit se pracovat jinak, přestat měřit svou hodnotu výkonem a přijmout, že uzdravení nemusí být ani rychlé, ani přímočaré.
Sama jsem se tématu vyhoření věnovala v několika textech. Vyplodit tento mi ale trvalo dlouho. Sdílet takto veřejně svou zkušenost, rochnit se ve své hlavě a snažit se poskládat vlastní myšlenky do textu tak, aby to nebyl neuchopitelný „proud vědomí“, je v praxi složitější než číst odborné tematické materiály a dělat rozhovory. Protože se s tím pojí bolest, stud a strach. Nebylo mi po chuti přiznat, že nejsem tak v pořádku, jak bych si přála, a bála jsem se, že to vyzní jako skuhrání. Pokud ale moje zkušenost aspoň trošku pomůže někomu, kdo se právě necítí dobře, má podle mě smysl o ní mluvit.
Je normální nebýt OK?
Když jsem vyhořela, měla jsem pocit, že se rozpadám. Často jsem měla slzy na krajíčku a párkrát jsem si pobrečela cestou do práce nebo přímo tam. Zhoršily se mi úzkosti, byla jsem permanentně unavená, bolelo mě břicho a hlava, třásla jsem se. Špatně jsem se soustředila a nové nápady ze mě lezly jako z chlupaté deky. Stáhla jsem se od lidí, protože jsem si připadala jako špatná společnost. Ostatní vyprávěli o práci, cestování, plánech a mně bylo trapně přiznat, že nezvládám fungovat. Nechtěla jsem být „ta negativní“.
Byla jsem plná strachu z budoucnosti a znechucení z minulosti. A vlastně i z přítomnosti – z toho, že jsem byla „slabý kus“. Přestala jsem cítit opravdovou radost. Nedokázala jsem si vybavit, kdy jsem ji zažila naposledy.
Dnes už se nerozbrečím jen při představě, že mám otevřít notebook nebo jít na pracovní schůzku. Už mi nebývá fyzicky špatně. Vyklepaná bývám v některých situacích pořád, ale určité míry stresu se asi jen tak nezbavím. Chodím víc ven a dovolila jsem si omezit některá setkání, která mě spíš vysávají. To je posun.
Jenže zároveň mám pocit, že se od té doby „nepředřu“, respektive neumím fungovat v nějaké udržitelné míře. Dřív jsem vydržela sedět dlouhé hodiny u počítače. Dnes se mnohem rychleji vyčerpám (nebo si prostě jen víc uvědomuji, kolik energie mě to stojí). Jsem roztěkanější a náročnější úkoly na to-do listu častěji posouvám, než odškrtávám. Stagnuju.
A právě proto se mi v hlavě ozývá otázka: Jsem opravdu tak líná? Nebo se jen moje tělo bojí, že kdyby zase přidalo, skončilo by tam, odkud se tak dlouho dostávalo?
Myslím, že je v tom tak trochu obojí. Každopádně už dnes nechci automaticky předpokládat, že řešením každého problému je přidat.
I když se to v naší společnosti už zlepšuje, pořád se do určité míry cení hustlení. Chceme být úspěšní a zároveň šťastní, což se ne vždy snadno balancuje. Já se navíc hodně porovnávám. Lidé v mém věku obvykle nebydlí u rodičů, mají rozjetou kariéru, někteří k tomu už mají i děti. Zatímco já mám pocit, že se nedokážu pořádně postarat ani sama o sebe.
A tady se dostávám k tomu, co podle mě hrálo v mém vyhoření velkou roli. Samotná práce nebyla tím, co mě zlomilo. Mnohem důležitější byl můj vztah k ní – a ke mně samotné.
Měla jsem pocit, že moje hodnota závisí na výkonu. Na tom, kolik toho zvládnu a jak dobře. Kolik lidí mě pochválí. Jestli mě budou mít rádi. Neuměla jsem sama sebe respektovat.
A právě nízká sebehodnota je jedním z častých rizikových faktorů, které k vyhoření přispívají. Když se člověk pořád snaží dokazovat, že je dost dobrý, snadno začne dělat příliš mnoho pro druhé a málo pro sebe. Dojde mu energie.
Útěk z práce a všední reality
Když mi bylo nejhůř, rozhodla jsem se skončit v práci. Zároveň jsem věděla, že potřebuji změnu prostředí a na nějaký čas vypadnout z Prahy. Už v minulosti, když se o mě vyhoření možná začalo pokoušet, jsem si dopřála tři týdny na Srí Lance nebo se vydala na camino.
Tentokrát jsem odletěla k oceánu na tři měsíce. A stejně jako ve vlnách jsem se cítila i ve své hlavě.
Surfovala jsem, odpočívala, poznávala nové lidi a místa, chodila na procházky, zkoušela jsem meditovat a občas se prostě rozbrečela. Byla to směs emocí, která měla k rovnováze daleko. Přesto jsem se postupně začala cítit a vypadat lépe.
Nemůžu říct, že bych povstala jako fénix z popela, ale našla jsem v sobě energii a chuť řešit další práci. Hlásila jsem se i do médií, kam mě to už delší dobu táhlo. Návratu do všední reality jsem se trochu bála, ale zároveň jsem se cítila připravená začít další kapitolu a víc tvořit.
Jenže jsem přiletěla do poněkud nešťastné a emočně náročné situace. Místo klidné aklimatizace a prostoru věnovat se sama sobě jsem řešila problémy v rodině. Dnes, s odstupem dvou let, přemýšlím, jestli i to nebyl jeden z důvodů, proč jsem se možná nikdy úplně nezotavila.
Zotavení není návrat zpátky
Zotavování je proces, který nebývá lineární a neprobíhá ve vakuu. Může trvat i roky a žádá si v životě různé změny. Zotavováním z vyhoření se ve své diplomové práci zabývala Bára Hailandová, spoluzakladatelka Nevyhasni. Upozorňuje v ní mimo jiné na to, že zotavení nemusí znamenat návrat do stavu, ve kterém jsme byli před vyhořením. Pokud k němu přispěly dlouhodobé přetížení, nerealistická očekávání nebo náš vztah k práci, návrat ke stejnému způsobu fungování může vést spíš k dalšímu vyčerpání než ke skutečnému uzdravení.
Možná tedy není cílem být znovu takoví jako dřív. Spíš je cílem naučit se fungovat jinak.
Zní to možná jednoduše, ale v praxi je to mnohem těžší.
Nemám v sobě vše vyřešené, i když jsem se o to pokoušela i s odbornou pomocí. Pořád se někdy motám v kruhu pochybností a sebemrskačství. Některé vzorce se zkrátka přepisují hůře.
Jedním z nich je moje potřeba být perfektní a zavděčit se ostatním. Dokážu spálit spoustu energie přemýšlením nad tím, co si kdo myslí, jestli jsem něco řekla správně, jestli mě mají lidé rádi nebo jestli jsem dost dobrá kamarádka, dcera nebo kolegyně.
A pak je tu pořád ta (ne)radost. Občas si všímám, že věci, které by asi měly být přirozeně radostné, neprožívám tak intenzivně. Vlastně si toho někdy všímá i moje okolí. A když mi to někdo řekne, spustí to další kolo přemýšlení: Působím jako nudný nebo nevděčný člověk? Umím se vůbec ještě pořádně uvolnit a radovat se?
Život s nálepkou premiantky
Pořád se učím pracovat i s menší energií a za podmínek, které nemusí být vždy ideální. Účty se totiž samy nezaplatí a na múzu nemůžu jen pasivně čekat. Zároveň je potřeba si uvědomovat hranici mezi zdravou disciplínou a sebeničením.
Někteří lidé obdivují míru úsilí a času, kterou věnuji sportu. Já ale zároveň vím, že si tím do určité míry kompenzuju pracovní stagnaci a špatné myšlenky. Přes různé dílčí úspěchy se občas cítím jako loser. „Šeptá“ mi to hlas, který se ve mně usadil už dávno před vyhořením. Hlas té hodné jedničkářky, která měla pocit, že musí být perfektní, aby si zasloužila pochvalu, přijetí a lásku.
Podpora okolí
Pokud máte nakročeno k vyhoření nebo už se cítíte vyhaslí, nevím, jestli je dobrý nápad si říkat, že je to jen fáze, že se to zlepší. Často se totiž po skončení jednoho projektu objeví něco dalšího. O to důležitější je nežít jen svou prací. Všímat si, co nám energii bere a co ji naopak vrací. Kteří lidé nás nabíjejí a kteří vysávají. Kdy se cítíme dobře a kdy se začínáme ztrácet.
Pokud se aspoň částečně dokážete ztotožnit s pocity a situacemi popsanými výše, mám pro vás pochopení. Možná už nikdy nebudete fungovat jako dřív. Možná ani nemusíte. Skutečné uzdravení totiž možná nespočívá v tom, že znovu dokážeme fungovat na maximum. Spočívá spíš v pochopení, že naše hodnota na tom, kolik toho zvládneme, vůbec nestojí.
Při zotavování se zároveň někdy učíte (znovu) věřit tomu, že na to nemusíte být sami.
Děkujeme Tereze za sdílení její zkušenosti. Právě skutečné příběhy mohou být někdy tím, co člověku pomůže uvědomit si, že v tom není sám a že jeho pocity nejsou nenormální. Zároveň ale platí, že žádná zkušenost není přenositelná jedna ku jedné. Každý člověk může vyhoření prožívat jinak, může mít jiné příčiny, jiný průběh i jinou cestu zpátky.
Pokud máte pocit, že potřebujete pomoc, nemusíte na to být sami. Na našem webu najdete informace o vyhoření, možnosti podpory i kontakty na terapeuty, na které se můžete obrátit.
