Bývalá členka Kutnohorské sekty, Lucie Strachová, otevřeně sdílí své zkušenosti na Instagramu @lucie.strachova. Kromě informací o léčitelích a sektě mluví i o své cestě učitelky a vyhoření. V rozhovoru popisuje, jak ji ovlivnil léčitel, vysoké nároky a selhání systému.
Proč jste se rozhodla stát učitelkou?
Už tehdy, když jsem si vybírala vysokou školu, jsem nad učitelstvím přemýšlela. Společnost dětí mi byla vždy blízká, ale měla jsem pocit, že systém školství, který je tady nastavený, by mi nevyhovoval. Obrovský vliv na mě měl léčitel Richard. Už přede mnou podporoval hodně lidí k tomu jít učit. Říkal, že je to bezpečné prostředí, kde si člověk jen odučí a jde domů, což tak v realitě opravdu není. Původně jsem chtěla pracovat jako asistentka pedagoga, ale léčitel mě podporoval v tom, že učitelé nejsou, ať si jdu zkusit aspoň jeden pohovor a uvidím, co se stane. Dala jsem inzerát a hned se mi ozvalo pět škol s tím, že mají velký zájem. Rozhodla jsem se dát tomu šanci i bez pedagogické fakulty.
Jaké byly začátky?
V první škole mi byla přidělena 3. třída, kterou jsem učila ještě další dva roky, a zároveň jsem měla na starost šesťáky. Na druhém stupni jsem vyučovala občanskou nauku, která navazovala na mé předchozí studium. Mnoho věcí jsem si ale musela doplňovat prostřednictvím kurzů.
Byla jsem hozená do vody. Učila jsem se, jak se mám vlastně učit.
V rozhovorech otevřeně mluvíte o vaší zkušenosti s vyhořením. Kdy se začalo projevovat?
U mě se náběh na vyhoření projevoval už od začátku mé cesty ve školství, i když jsem to v tu dobu nevnímala. Byla jsem hozená do vody. Učila jsem se, jak mám vlastně učit. Po přestěhování do Prahy a změně školy jsem měla na starost 28 prvňáčků bez asistenta pedagoga. Když je na to člověk sám, není prostor, kde by dokázal ke každému dítěti přistupovat individuálně. Má chyba byla v tom, že jsem se vžila do role učitelky a nechala jsem se jí docela semlít. Do toho se přidalo i uvědomění toho co se děje v Kutnohorské sektě. Pak se problémy jen stupňovaly. Začal se mi dělat ekzém, přidaly se mi další zdravotní komplikace, byla jsem neustále nemocná a nastydlá. Můj učitelský přístup k dětem se změnil a už jsem si práci neužívala. Chodila jsem do práce s brekem, byla jsem neustále unavená a vlastně jsem už jen přežívala.
Setkala jste se s vyhořením u kolegyň?
S tím, aby to opravdu někdo pojmenoval, jsem se nikdy nesetkala. Ve školství není úplně norma se o těchto věcech bavit. I přesto jsem ve své poslední práci sdílela s kolegyněmi, co se mi děje a že jsem na pokraji vyhoření. Jejich reakce byly velmi podporující, hodně mě za mé rozhodnutí oceňovaly. Spousta z nich mi říkala, že to taky pociťovalo nebo pociťují, ale měli pocit, že nemají úplně na výběr, ať už z finančních nebo osobních důvodů musí v práci pokračovat. Mám pro ně velké pochopení, ne každý si může dovolit takováto rozhodnutí a v práci skončit. Bohužel vyhoření není ve školství bráno tak vážně, jak by mělo být.
Kdyby odešli všichni, kteří na tom byli špatně jako já, tak nemá moc kdo učit.
Jak byste řekla, že se projevuje taková vyhořelá učitelka nebo učitel?
To je podle mě strašně těžké soudit. Vždycky to má dvě strany. Je pro mě samozřejmě obtížné koukat na kolegyně, které vidím neustále ironické a unavené, je to hodně pozorovatelné na jejich komunikaci s dětmi. Ale ono je to opravdu těžká práce a já si nedovolím posuzovat, kteří lidé by tu práci dělat měli a kteří ne, protože kdo by ji jinak dělal? Kdyby odešli všichni, kteří na tom byli špatně jako já, tak nemá moc kdo učit. Díky bohu za všechny, kteří v těchto podmínkách stále pracují. Vážím si jich.
Myslíte si, že kdyby byl systém nastavený jinak, nebylo by tolik vyhoření ve školství?
Pozitivní by bylo mít méně dětí ve třídě, i když chápu, že to není úplně reálné. Je to ale něco, co mě frustrovalo asi nejvíc. Vždy pro mě byla primární výchovná činnost, ale nebyla jsem schopná ji v tomto počtu dětí a všech požadavcích, které jsou na učitele kladené, dobře naplňovat. Byla to také jedna z věcí, která mě ve finále sundala, protože nebyl třeba čas se o dítě postarat, když plakalo. Vy vnímáte pocity dětí a víte, co by se správně mělo udělat, ale nejde to, protože ve třídě nesedí jen jedno dítě, je jich tam dalších 27, které naopak teď řeší, jakou si vzít pastelku a do toho někdo něco vylil. Ale samozřejmě je i spousta dalších věcí, které by bylo fajn mít jinak.
Kdy přišel zlom?
Už jízda autobusem do práce s brekem pro mě byla varováním, ale hlavní zlom přišel, když mi žák řekl, že jsem zlá učitelka. To mě šokovalo. V životě by mě nenapadlo, že tohle někdy uslyším. Na bývalé škole jsem patřila mezi oblíbené učitelky, děti mě měly velmi rády a najednou jsem ta zlá úča. Byl to náraz do zdi. Bylo mi to hodně líto, měla jsem nízko nastavené hranice. Všechno mě v tu dobu unavovalo a štvalo, byla jsem zkrátka hodně přecitlivělá. Už jsem se nedokázala ovládnout a začala jsem přesně říkat věty těch zlých učitelek, o kterých jsem si dřív myslela, že nikdy nebudu opakovat, prostě hrůza… Pak jsem odešla.
Zasahovala sekta i do Vaší práce? Nabádal Vás léčitel, co máte, nebo nemáte dětem říkat?
Sekta a práce byly dost oddělené. Léčitel tyhle věci úplně neřešil. Pro něj práce nebyla něco, co by vás mělo extra bavit. Já jsem s ním práci nikdy neřešila a myslím si, že většina lidí také ne. Tvrdil, že vaše práce měla být praktická a dávat smysl, abyste při nejlepším byli brzo doma a pracovali sami na sobě. Takže řešit filozofii vzdělávání, nebo něco podobného, to se vůbec nedělo. Richarda tyhle věci naprosto nezajímaly a děti, už vůbec ne. Vlastně si myslím, že až od určitého věku vás vůbec začal vnímat. Mě jako dítě viděl jako klienta, který není úplně důležitý.
Léčitel využil toho, že mi chyběla důvěra v tom se svěřit a vyhledat, ať už terapeutickou nebo psychologickou pomoc.
Ačkoliv je tento rozhovor primárně o učitelství, nedá mi to nezeptat se: Jak Vás sekta ovlivnila na vaší psychice? Protože i to možná mohlo s vyhořením souviset…
Řekla bych, že mnoha směry. Takové zásadní pro mě je, že se už nikdy nedozvím, jak bych na tom byla od dospívání, kdyby léčitel, ať už do naší rodiny, nebo do mého života nevstupoval, protože si myslím, že ať geneticky nebo osobnostně jsem i tak měla předpoklady k tomu vést sama se sebou boj na duševní rovině, ale nevím, jak moc by to bylo, kdybych ho nepotkala. Rozhodně ale potrhal mou záchrannou síť, kterou jsem mohla mít v rodičích nebo v jiných vztazích. Využil toho, že mi chyběla důvěra v tom se svěřit a vyhledat, ať už terapeutickou nebo psychologickou pomoc.
A konkrétně?
Určitě mě naprosto odstřihl od emocí, od prožívání a soucitu, protože se potřebujete zbavit emocí, když se máte přestat vídat s rodinou a být jim schopní říct do očí něco hnusného. To nám zadával léčitel jako úkol, poštvával nás tím proti sobě. Dělala jsem to i když jsem si v hlavě říkala, tohle prostě nejsem já. Já bych tohle nikdy neřekla a tak dále. Sebral mi samu sebe a to, jak vnímám sama sebe. Vůbec to, co já chci, co bych třeba chtěla dělat za práci nebo co mě naplňuje. Nikdy se nedozvím, jaká bych mohla být.
Lucie Strachová se postupně vrací do běžného života. Nedávno vydala knihu „Zmanipulovaná“ s fiktivním příběhem založeným na vlastních zkušenostech a má podcast Zmagořená, kde sdílí svůj životní příběh.
