Vyhořel, ztratil energii i směr. Mnohé změnila cesta na Srí Lanku, kam Lukáš Pfeifer odletěl, aniž by tušil, co tam přesně najde. Po osmi měsících se vrátil domů jako jiný člověk.
Když se Lukáš Pfeifer v roce 2023 rozhodl nasednout do letadla směr Srí Lanka, neměl žádný konkrétní plán. Jen silný pocit, že takhle už dál žít nemůže. „Měl jsem nechuť ke všemu. Izoloval jsem se od lidí a stáhl do sebe. Nezapadal jsem. Takže jsem chtěl všechno tady v Čechách nechat, odjet do Asie a poznat něco, co jsem ještě nikdy nepoznal, a najít svůj životní směr,“ říká Lukáš, zatímco aktuálně tráví červencové dny na místě, které mu změnilo život – a to v obklopení lidí, kteří se na Srí Lanku vydali díky jeho projektu Machantreat.
Luky, jak se teď máš?
Mám se skvěle. Momentálně jsem na Srí Lance, v zemi která mi změnila život a dala mi do života spoustu možností. Jsem přesně tam, kde mám být, a dělám to, co mě naplňuje, a za to jsem moc vděčný.
Vím, že sis před svou první cestou na Srí Lanku, která v tvém životě mnohé změnila, procházel těžkým obdobím – zdravotními problémy, vyhořením. Můžeš tohle období přiblížit?
Těch těžších životních období jsem měl víc, ale byla dvě taková největší. První bylo už někdy v roce 2017. Jelikož jsem ho úplně nepřekonal, postupně se mi vrátilo. Další bylo v roce 2022 a období, kdy jsem letěl na Srí Lanku, tedy na jaře 2023. Na Srí Lanku jsem letěl najít sám sebe, svůj životní směr a vyřešit si taky svoje dlouhodobé zdravotní problémy a vyhoření z práce.
Jak se u tebe vyhoření projevovalo? Uvědomuješ si zpětně nějaké signály, které jsi přehlížel nebo se je snažil potlačit?
U mě se vyhoření projevovalo nechutenstvím vůči všemu. Chtěl jsem se izolovat od lidí, drželo mě to jen v posteli, byl jsem totálně bez energie a apatický. I když zpětně vím, že těch signálů bylo dost a uvědomoval jsem si, že vyhoření a deprese mám, trvalo mi hodně dlouho, než jsem našel sílu to všechno změnit. Pomohly mi sport, saunování, rodina a hlavně vycestování do světa.
„Zkoušejte nové věci, poznávejte, cestujte… Protože právě to, co známe, nás občas dovede tam, kde se ztratíme.“
Zmínil jsi izolaci. Jak ses tehdy cítil ve společnosti dalších lidí?
Nechtěl jsem je zatěžovat svými problémy. Cítil jsem, že jsou to věci, které si mám vyřešit sám. Přišlo mi, že všichni kolem mě jsou šťastnější a já bych je jenom otravoval. Takže jsem se stáhl do sebe.
Měl jsi kolem sebe lidi, o které ses mohl opřít, se kterými jsi mohl na rovinu sdílet, co cítíš?
Měl jsem štěstí, že jsem ty lidi kolem sebe měl, a to hlavně rodinu, ale nedokázal jsem s nima sdílet úplně všechno. Necítil jsem se úplně pochopený. Nikdo nechápal, kde vězí počátek mého vyhoření. Postupně jsem se i před rodinou uzavřel, takže to se mnou nebylo vůbec jednoduché.
Narážel jsi na reakce typu „zatni zuby“, „to přejde“, „moc si to bereš“?
Ano, určitě jsem na takové věty narazil. Nikomu to nevyčítám, protože mi nikdo nemohl vidět do hlavy a vědět o věcech, které mě trápily. Je to pro mě velké ponaučení – nikoho nesoudit a nikomu nedávat nevyžádané rady. Sám jsem o ně tehdy nestál.
Cesta k sobě
Lukáš hrál od dětství fotbal a kolem sedmnáctého roku se mu začal věnovat na vyšší úrovni. „Profesionálně jsem hrál asi šest let. Postupně jsem ale přestal mít fotbal tak rád,“ zmiňuje. Už tehdy ho bavila jóga a východní směry, ale i v souvislosti s fotbalovým prostředím, tyto záliby potlačoval. Později nastoupil do armády. V té době se u něj silněji projevilo vyhoření spolu s dalšími zdravotními problémy. „Zároveň jsem tam nezapadal. Takže jsem chtěl všechno tady v Čechách nechat, odjet do Asie a poznat něco, co jsem ještě nikdy nepoznal, a najít svůj životní směr.“
S myšlenkou odcestovat si pohrával asi půl roku. Zatímco sbíral odvahu, objevil nabídku starat se mimo sezónu o surfhouse na jihu Srí Lanky. Tato příležitost vše rozpohybovala. „V ten moment jsem věděl, že se ze dne na den dokážu rozhodnout opustit úplně všechno a vydat se na cestu do neznáma.“
Nevím, jak funguje osud, ale bez toho rozhodnutí bychom se nejspíš nikdy – ve zmíněném surfhousu – nepotkali. A tenhle článek by vůbec nevznikl. „Tehdy jsem byl hodně ztracený člověk. A pokud jsem na tebe působil sebevědomě, tak to byla obranná maska. Přijel jsem si pro hlubší porozumění, abych pochopil nejen sám sebe, ale i své vnímání světa úplně z jiné perspektivy. A to jsem pocítil už po prvním měsíci, kdy jsem začal vnímat, že svět může být úplně o něčem jiném, než jsem ho dokázal vnímat do té doby,“ vzpomíná.
Konečně měl čas a prostor prohloubit znalosti o východní kultuře a začít je sám praktikovat. Postupně do svého každodenního programu zařadil meditace, jógu nebo třeba čchi-kung. A také poznal, co znamená opravdové přátelství.
Machan, slovo, které se stalo vizí
Na Srí Lance ses setkal se slovem machan, označením pro blízkého přítele, slovem, které pro tebe bylo natolik důležité, že jsi ho vepsal do svého projektu, o kterém ještě bude řeč. Kdo je pro tebe blízký přítel? Jak bys ho charakterizoval?
Slovo machan pro mě strašně moc znamená. Místní mi ukázali a vysvětlili, že to, že mi machan říkají, znamená, že jsem pro ně důležitý člověk a blízký přítel, ne jen turista. Tohle slovo ve mně zarezonovalo už napořád. Machan je pro mě člověk, se kterým můžu cokoliv sdílet, na kterého se mohu obrátit, se kterým můžu sdílet život po všech stránkách.
Jaký byl návrat domů?
Po těch osmi měsících jsem se na návrat moc těšil. Věděl jsem, že už jsem na úplně jiné cestě a že chci v Česku tvořit moc zajímavé věci. Snažil jsem se přinést kus svého srdce ze Srí Lanky do Tábora a věřím, že to byla ta nejlepší cesta a to nejlepší rozhodnutí, které jsem udělal.
Název Machantreat jsi vymyslel v sauně. Co ti saunování dává?
Sauna je pro mě nejlepší způsob relaxace a jedna z mála věcí, po které se vždy cítím výrazně lépe. Ve spojitosti s hudbou a vůní člověku umožní se na chvíli naprosto odpojit od vnějšího světa a být jen sám se sebou. I proto jsem začal vést saunové rituály.
Přiblížil bys projekt?
Machantreat je pro mě příležitost umožnit lidem se vydat do míst, kde jsem si změnil život. V projektu se potkávají lidé, které spojuje láska ke sportu, cestování a taky k poznávání života. Je to o vytvoření komunity machans, dobrých přátel. Během čtrnácti dnů s inspirativními lidmi si tady člověk dost často srovná své životní nastavení, prožije úžasné momenty a přenese si část Srí Lanky zpět domů.
Jaké vnímáš v souvislosti s projektem výzvy?
Jedna z největších výzev je pro mě to, aby projekt opravdu přinášel lidem nové věci do života, nové poznání a aby pro nás nikdy nebyl primárně byznysem. Celé to vzniklo díky úžasným lidem a vždy budu chtít, aby to pro lidi také bylo.
V rámci pobytů bychom do budoucna chtěli přidat ještě jednu až dvě destinace (např. Lombok), ale všechno je to o splnění určitých kritérií.
Kdy sis řekl, že o projektu nebudeš jen snít, ale půjdeš do toho?
Po návratu zpět do ČR jsem vnímal, že cokoliv, čemu věřím, dokážu, a proto jsem neměl při tvoření projektu strach, že bych to nezvládl.
Strach je často jediné, co nám brání. Jak se svými strachy pracuješ?
Myslím si, že práce se strachem je něco, co je na celý život. Někdy se mi to daří víc, někdy méně. Každopádně teď mám mnoho nástrojů, jak se svými strachy pracovat, a vnímám je jako takové malé překážky na cestě životem, které mi pokaždé ukazují a učí mě, co v životě chci, a co naopak nechci. Moc mi pomáhá meditace, dechové cvičení, jóga a také to, v obklopení jakých lidí se pohybuji.
„Žít dobře pro mě znamená mít každý den důvod k úsměvu, dělat skrze sebe lepší život ostatním a mít kde spát, co jíst a být zdravý.“
Pracuješ nebo pracoval jsi na své psychice i s odborníkem? Jaký máš vztah k terapii?
Sám se snažím na své psychice pracovat denně a stále sám sebe pozorovat a překonávat hluboko zakořeněná traumata. Na své psychice jsem pracoval i s odborníky, ale sám jsem se jim tolikrát neotevřel. Nyní vnímám terapii jako úžasnou možnost, jak se vypovídat někomu nezaujatému a někomu, kdo nám dokáže pomoci utvářet svůj životní směr. Každému bych terapii doporučil.
Co sis odnesl z těžkých situací, jako byla třeba šikana?
Z předškolního období, kde jsem si šikanu zažil, jsem si odnesl hlavně to, že jako člověk chci být co nejsilnější, a naopak chci lidem pomáhat, aby takové věci nemuseli zažívat.
Žít dobře
Přenesení Srí Lanky do Česka, konkrétně do domovského Tábora, vzal Lukáš vážně. Vedle Machantreat přirozeně vznikl i Machan gym, víc než jen fitko, jak tvrdí. Lukáš si po návratu opět našel cestu i k fotbalu. „Od doby, kdy už fotbal dělám spíše na poloamatérské úrovni, jsem ho začal zase milovat. Obecně sport je mou vášní a věřím, že mi v životě neuvěřitelně pomáhá po všech stránkách. Tlak na výkon po určitých obdobích nevnímám špatně, protože momentálně si ho v životě určuji sám.“
Ke štěstí mu stačí málo, respektive už tolik nelpí na materiálních věcech. „Žít dobře pro mě znamená mít každý den důvod k úsměvu, dělat skrze sebe lepší život ostatním a mít kde spát, co jíst a být zdravý. Nakonec nic není důležitějšího,“ komentuje. „Největší iluze o šťastném životě je podle mě to, že můžeme být šťastní pořád a že štěstí někomu spadne do klína. Za vším hledám disciplínu a souvislosti. Nic se neděje bez důvodu,“ dodává.
Na závěr rozhovoru jsem se ho zeptala, co by vzkázal někomu, kdo je vyčerpaný a ztracený. „Svěřte se někomu blízkému, otevřete se, přiznejte si, jak na tom jste. A pak postupnými krůčky začněte budovat své nové já. Zkoušejte nové věci, poznávejte, cestujte… Cokoliv, co člověk ještě nezažil. Protože právě to, co známe, nás občas dovede tam, kde se ztratíme,“ uzavírá.
